Rozhovor 1989: Pokud neznáme minulost, nepochopíme ani dnešek

PhDr. Vladimír Hanáček, Ph.D. (32 let), politolog a historik soudobých dějin, koordinátor Paměti národa na Strakonicku.

Mají Češi dobrou paměť?

Paměť se dělí na dvě kategorie: na individuální paměť jednotlivce a na kolektivní paměť společnosti. Jako jednotlivci si pamatujeme to, co jsme v životě zažili. Co se odehrálo před naším narozením tak logicky pamatovat nemůžeme. V kolektivní paměti jsou ale uloženy nikoliv vzpomínky, ale vědomí zkušenosti, která ovlivnila dějinný vývoj. V tomto jsme závislí hlavně na výchově a vzdělávání. Ať už v rodině, ve škole, nebo jinde ve společnosti. Myslím, že Češi dobře uchovávají v paměti dějinné zkušenosti, které ovlivnily národní identitu. Ať už to byla ve středověku pokusy o reformu Církve spojené s reformací, v moderní době pak snaha o vytvoření vlastního státu v době habsburské monarchie a v neposlední řadě i zkušenost s totalitarismy 20. století.

Jak se Češi s touto zkušeností vyrovnali?

Dobře myslím v tom směru, že dokážeme o těchto zkušenostech stále více mluvit racionálně, pojmenovávat podstatu těchto režimů a vytvářet podmínky pro to, aby se v budoucnu neopakovaly. Tento proces byl ale vždy brzděn neochotou lidí, kteří tyto režimy zažili a nechtěli se k nim vracet, svoje zkušenosti ze skutečnosti sdělovat. Proto byla výuka hlavně o období komunistického režimu ve školním dějepise dlouho tabu. Ale zlepšuje se to.

Čím to, že se to zlepšuje?

Přichází hlavně nová generace učitelů, kteří jsou ochotní o těchto věcech mluvit. Ale s odstupem 30 let už se toho namnoze nebojí ani ti starší.

Děláte vzdělávací akce na školách. Jak na zkušenosti pamětníků totality reagují dnešní mladí lidé?

Pro dnešní studenty je doba nesvobody už dávná minulost. Pomalu na stejné úrovni jako třeba národní obrození či bitva na Bílé hoře. Snažíme se studenty informovat o tehdejších událostech a předávat vzpomínky pamětníků s tím, že tito pamětníci jsou stále mezi námi a že tak jejich zkušenosti významně ovlivňují dnešní společenskou situaci. Mladí by měli chápat, že cesta k současnosti vede přes minulost a že pokud neznáme tuto minulost, nepochopíme ani dnešek.

A teď k 30. výročí listopadu 1989. Jak bychom si toto výročí měli připomenout?

Připomenout bychom si měli hodnoty, které se s těmito dějinnými událostmi pojí, a osobnosti, které je prosazovali. Nejen Václava Havla a další celostátně známé postavy, ale i osobnosti regionů, které pomohly provést přechod k demokracii i na místní úrovni. To není spojeno jen se vzpomínáním, byť je to důležité, ale taky se zamyšlením, co tyto hodnoty znamenají dnes a co z nich vyplývá.

Jak si výročí připomněla Paměť národa v našem regionu?

V různých městech různě. Například v Českých Budějovicích se konala výstava v rámci projektu Nezapomeňme a vznikl krátký dokument o událostech listopadu 1989 v Jihočeském kraji. Ve Strakonicích se Paměť národa spolupodílela na organizaci myslím velmi zdařilé akce Svobodné Strakonice 17. listopadu na Velkém náměstí.

Co se za posledních 30 let nejvíce změnilo?

Největším výdobytkem byla samozřejmě svoboda a demokracie. Můžeme říkat co si myslíme bez rizika postihu, můžeme se svobodně sdružovat, zapojovat do veřejných aktivit, cestovat. Volíme svoje zástupce a sami můžeme kandidovat. Podařilo se vytvořit stabilní instituce zastupitelské demokracie, které neohrozí ani svévolné jednání aktuálních držitelů moci. Nedaří se ale příliš vytvářet pozitivní morální klima ve společnosti, zlepšovat mezilidské vztahy, posilovat důvěru. Občanská angažovanost je navzdory možnostem velmi nízká. To se ale nedá změnit ze dne na den a jednou provždy. Je to setrvalý proces. V tomto směru „revoluce“ nikdy nekončí.

Zkuste porovnat atmosféru ve společnosti tehdy a nyní. Je něco, co ji ,,otravuje“?

Atmosféra je v mnohém podobná. Spousta lidí je naštvaná, nespokojená, chtěla by změnu, ale neshodne se jakou. Vládnoucí politici se často chovají, jako kdyby mohli úplně všechno, a myslí si, že jim to projde. Když se ale jedni kriticky ohradí, jiní s tím zase nesouhlasí. V listopadu 1989 se drtivá většina lidí přidala k protestu proti tehdejším poměrům, byť si od toho každý sliboval něco jiného. Dnes lidé volají po změně, ale v podstatě nevěří tomu, že je možná. Společnost je rozdělená. Je potřeba hledat společné cíle a hodnoty, které všichni sdílíme.

Co takové hodnoty jsou?

Vlastenectví, dobrý vztah k místu kde žiji, sousedská vzájemnost. Bez ohledu na to, kdo koho volí, spolu lidi musí umět mluvit a nacházet porozumění. Výročí listopadu 1989 je k tomu ideální příležitost.

Čím je dnešní svoboda nejvíce ohrožena?

Svoboda je dvojí: buď negativní jako absence zábran, nebo pozitivní jako vůle samostatně se rozhodovat. Myslím, že tu negativní svobodu nám dnes jen tak někdo nevezme. Daleko horší je zneschopnění samostatně jednat skrze sebeomezování, ať už ze strachu, nebo z pohodlnosti. Toho využívají populističtí politici, kteří se z nás snaží dělat nemyslící konzumenty, které budou zaopatřovat a přitom posilovat vlastní moc. Tomu je třeba se bránit a vytvářet podmínky pro rozvoj aktivního občanství.

Je dnes občanská společnost dostatečně silná?

Myslím, že ano. Lidé nejsou moc ochotní se někde příliš organizovat, ale když mají vyvinout nějaké společné úsilí s konkrétním cílem, rádi pomůžou. I u nás ve Strakonicích.

A na závěr jedna osobní otázka: baví Vás to co děláte?

Rozhodně baví. V Paměti národa dělám jak dokumentaristickou práci s natáčením vzpomínek pamětníků, tak i vzdělávací akce. A tady v jižních Čechách včetně Strakonic tyto aktivity doposud prakticky nebyly. Takže když mě ředitel jihočeské pobočky Paměti národa Tomáš Trantina oslovil, zda bych na Strakonicku chtěl pomoct, moc rád jsem přikývl.

Co byste popřál Čechům do dalších 30 let svobody?

Aby si svobody vážili a dokázali jí využít k prosazení dobrých a prospěšných záměrů. I v malém.