Velikonoční rozhovor s volyňskou farářkou a maminkou třech dětí

„Jako maminka jsem unavená, někdy až vyčerpaná, naštvaná na děti, úkoly, učitele a zavřené školy,“ prohlašuje ve velikonočním rozhovoru volyňská farářka Daniela Zapletalová Grollová. Mimo jiné se též dozvíte, jaké poselství letošní Velikonoce přináší nebo jak se církev vypořádala s covidovými opatřeními.

 

Máme za sebou rok covidu. Na jaře byli lidé hodně semknutí. Šili si roušky, pomáhali si s nákupem apod. Dnes je to jiné. Společnost je hodně rozdělená. Jak vy tuto dobu vnímáte?

Nevím, zda jsem schopna nějak objektivně zhodnotit dnešní situaci a společnost. Vlastně ani pořádně nevím, jak si v této době stojím já sama. Jako maminka jsem unavená, někdy až vyčerpaná, naštvaná na děti, úkoly, učitele a zavřené školy. Když jdu s nákupem domů a dýchám přes respirátor a chybí mi vzduch, nadávám na povinnost nosit roušku/respirátor. Jenomže, když stojí kašlající člověk za mnou ve frontě, jsem neklidná a říkám si, že přece má zůstat doma. Na druhou stranu ani v této době se u nás Husův dům nezavírá, děti se svolají a jdou spolu ven. Návštěvy s radostí vítám a kafe pijeme bez roušek.

Přijde vám to chaotické? Je. Co tím chci říci? Není rozdělena jenom společnost. Obrovské rozdělení je uvnitř nás samých. Na jedné straně cítíme strach z možné nemoci, z ohrožení svých blízkých, ale také odpovědnost (i společenskou odpovědnost) a tím pádem jsme pro dodržování všech pravidel a nařízení. Na druhou stranu vnímáme, že se takto nedá žít. Potřebujeme jeden druhého, úsměv, slovo, pohlazení – prostě blízkost a vyhledáváme se.  Nakupuji v obchodě, který má být zavřený a přesné sestřihy vlasů a jejich zářivé barvy ukazují na to, že každá máme nějakou tu šikovnou kamarádku:-) Jeden vedle druhého nějak porušujeme, nebo alespoň ne přesně dodržujeme, předpisy.

Myslím, že právě tento neklid v nás samých, rozpor v tom, co chceme a co můžeme, nás  vyčerpává a je živnou půdou, ze které vyrůstá naše temná stránka (agrese, nepřejícnost – s tím souvisí i udávání, nervozita, zastrašování, ale také popírání vážnosti situace, až nemístná lehkovážnost, ohrožení zdraví ostatních).

Věřím, že tato doba přejde, a jen je pro mne otázkou, jak z ní vyjdeme. To je osobní dotaz na každého a také úkol. Nenechat se prorůst tím temným v nás.

 

fotoCovidová opatření dopadla i na život církve. Jak jste se s tím vypořádali?

Stále se s tím nějak vypořádáváme. Podle zrovna platných a vyhlášených omezení se buď osobně scházíme k bohoslužbám, anebo přichází naživo pouze hudebníci a já (kazatel) a bohoslužby jsou vysílány online. Ve vysílání online bohoslužeb chceme pokračovat i po ukončení všech omezení. Zjistili jsme, že je to služebná záležitost pro všechny, kteří zrovna nemohou v neděli ráno přijít.  Biblickou hodinu vysíláme také online. Doufám, že s pěkným počasím, půjde dělat biblické hodiny a možná i bohoslužby venku, a tedy bychom se mohli osobně potkávat. Za sebe přiznávám, že se v této online době necítím dobře, obrazovka počítače je pro mne záclonou ke druhému člověku. Takže pastorační rozhovory vedu dál osobně (tedy i rozhovory předkřestní, předsvatební, domlouvání pohřbů anebo vyžádané osobní rozhovory).

Mrzí mě, že kontakt se staršími členy sboru se skoro vytratil. Důvodem je strach nebo obavy členů rodiny. A nejbolavější věcí pro mne zůstává omezené vysluhování Večeře Páně, která je pro nás záležitostí společenství. Je  těžké slavit Večeři Páně, když se společenství našeho sboru prakticky neschází. Také v této rovině se snažíme najít cestu, například na Velký Pátek budou bohoslužby venku a při nich bude vysluhována Večeře Páně.

 

Máme za sebou „suchý únor“ :-). Mezi lidmi letos docela populární. V předvelikonoční době mnozí křesťané mají postní období. Co vlastně znamená v křesťanském pojetí půst?

Já se domnívám, že očistné posty jsou vůbec poslední dobou v kurzu. Napříč vyznáními i „bezvěrci“ chtějí očistit své tělo, udělat něco pro své tělo…, to je teď na jaře všemi zpívaný refrén. Nechci to vůbec shazovat, určitě za každé odlehčení nám náš organismus jedině poděkuje.

„Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi?“ (Iz 58,6-7)

Máme za to, že půst znamená odřeknout se toho, co máme rádi, co nám dělá dobře. A tím, že vydržíme se vzdát něčeho pro nás důležitého, tak posílíme svou vůli, svou víru, vztah k Pánu Bohu apod.

Já si myslím, že je to ještě trošku jinak. Není půst od něčeho, ale půst k něčemu. České slovo půst je od slova pustit/opustit. Když pustím to, čeho se tak úzkostlivě držím, když opustím to, u čeho si myslím, že bez toho nemůžu žít, získám volnost – svobodu. Budu mít volné ruce – k pomoci. Ty své otevřené dlaně, ten prostor, který jsem puštěním toho starého získala, mohu naplnit láskou, vřelostí, blízkostí k lidem i Hospodinu. Takže „nej“ půst je opustit a odpustit staré i nové křivdy, zastavit hádky a s vděčností přijímat nové.

 

Blíží se nám Velikonoce. Největší křesťanské svátky v roce. S jakým poselstvím budou ty letošní?

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3,6)

Poselství Velikonoc zůstává stejné, v každou dobu, v každý čas. Pán Bůh nás má tak rád, že se vydává za námi a vydává se za nás.

 

Snad všichni vyhlížíme světlo na konci tunelu. Kdy podle vás to světlo přijde?

Mně se občas stává, že se na něco tak moc těším, že čas, který tomu vysněnému okamžiku předchází, jako bych neprožila, jako by jen tak proletěl a vlastně nebyl. Přitom se v tom čase odehrála spousta důležitých věcí a krásných. A já to vidím až zpětně.

Nevím, je to jen otázka k zamyšlení, zda to s tím světlem na konci tunelu není stejné. Zda se neupínáme na „nějaké světlo až jednou,“ přitom Světlo je tady. „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ (Jan 1,5) Možná stačí sundat černé brýle, rozevřít okenice. Mění se naše tunely, teď je tady celospolečenský tunel „covid 19“, jindy jsou to naše kratší osobní tunýlky a tunely, kolikrát pro nás mnohem temnější než tato situace, ale to Světlo svítí a my i v tom příšeří jdeme ve Světle dál.

A napadá mě  ještě jeden citát: „Vy jste světlo světa.“ (Mt 5,14a) Ne, jednou se stanete světlem, jednou dojdete ke světlu, jednou budete rozsvícení, ale: „Vy jste světlo světa.“ Je to náš úkol, naše „poslání“, a také naše obdarování, svítit světlem VÍRY-NADĚJE-LÁSKY. Teď v tom pomyslném „tunelu“ je to potřeba nejvíc: do šera beznaděje, do temnoty zloby, do stínu hádek a nervozity, do stmívání všech výčitek a obviňování vstupovat a SVÍTIT.

A když se to naše světýlko začne dusit, doutnat, dohasínat, tak přece víme, kde je zdroj Světla u Koho načerpáme :).

 

Požehnané velikonoční svátky, ve kterých s plností zaslechneme evangelium s jeho povzbuzením i s jeho posláním, Vám přeje Daniela Zapletalová Grollová.

 

Autor: Pavel Gerčák

2 124 views
Líbil se vám tento článek?

Nechcete pejska k adopci?