Před 134 lety se narodil Rudolf Beran. Dočká se konečně rehabilitace?

Státní zastupitelství již během léta navrhlo soudu obnovit řízení s prvorepublikovým generálem Janem Syrovým. Vyvstává otázka, zda stejně bude postupovat i v případě pracejovického rodáka.

Není snad osobnosti našeho regionu, která by se do dějin zapsala takovým způsobem jako Rudolf Beran. Obratný politik s výraznými organizačními schopnostmi, patriot, ale také milník, ke kterému si naše historie hledá cestu
i téměř 70 let poté, co tento agrárník zemřel.

Cesta do nejvyšších pater

Rudolf Beran se na výsluní dostal v polovině 30. let, kdy demokratická pravice po úmrtí Antonína Švehly hledala nového lídra. Rodák z Pracejovic se jím nestal ani tak pro výraznou převahu, ale spíše coby kompromisní kandidát mezi probenešovským a protibenešovským křídlem agrárníků.

Když byla na podzim 1938 podepsána mnichovská dohoda, nastalo období nechvalně proslulé tzv. druhé republiky. K moci se draly nacionální síly a oslabený stát již padal do područí Hitlerovy říše.
Za účelem zjednodušení politického prostředí byly ustanoveny pouze dvě politické strany – pravicová Strana národní jednoty
a levicová Národní strana práce. Právě do čela první z nich byl zvolen Rudolf Beran, který souběžně vykonával i post ministerského předsedy.

Osobní i národní tragédie

Jeho mandát byl však poznamenán hrůznými okamžiky.
Na Slovensku sílily protičeské hlasy, které vyústily v březnu 1939 v rozpad státu. Jozef Tiso vyhlásil formálně samostatné Slovensko, reálně však tento útvar působil jako satelit Německa. Podkarpatskou Rus zase zabralo Maďarsko. Následně Hitler vyhlásil Protektorát Čechy a Morava.

Beran byl zdrcený a nervově se zhroutil. Jeho žena Marie se obávala, že si sáhne na život, a tak zařídila, aby mu z kapsy kabátu byl vzat revolver. Zničeného Berana stále hlídal někdo z rodiny. Paradoxně největšího klidu mu dopřála návštěva Antonína Hampla, dlouholetého předsedy sociálních demokratů, který během druhé republiky vedl už zmiňovanou Národní stranu práce.

O měsíc později Beran ve funkci skončil. Nikdy se nezpronevěřil spolupráci s nacisty, ti jej naopak v roce 1941 zatkli a následně odsoudili za velezradu. Jako hlavní svědek proti němu stál K. H. Frank. V prosinci 1943 byl z vězení propuštěn a ponechán až do konce války v domácím vězení.

Po roce 1945 však byl označen za zrádce národa a odsouzen kvůli údajné kolaboraci s nacisty. Agrární strana nebyla obnovena. Tomu, že se Beranovi stala křivda, se detailně věnuje například historik Jaroslav Rokoský,
který v tomto pohledu rozhodně není osamocen.

Rudolf Beran zemřel 28. 2. 1954 v leopoldovském žaláři. Ani po smrti mu nebylo dopřáno klidu. Jeho hrob se nacházel za věznicí, kde byla jen vystavena jména zesnulých. Po roce 1968 bylo odstraněno i toto místo posledního odpočinku.

FOTO: wikipedie.org