Naši redakci navštívil tento týden senzibil, mentalista a médium. Jeho totožnost jsme si ověřili. Má za sebou několik splněných věšteckých proroctví. Je znám zvláště úspěšnou předpovědí prodloužení epidemiologických opatření a nečekaného zdražení cigaret.
Z pochopitelných důvodů nezveřejňujeme jeho jméno. Tvrdil nám, že po poslední tiskové konferenci vlády upadl do transu a zachytil v něm e-mailovou poštu z budoucnosti. Předkládáme vám ji v nezměněné podobě.
Milý Pavle,
využívám možnost napsat ti krátký dopis. Jak jistě víš, vláda opět, tak jak to dělá každých deset let, umožnila poslat digitální písemnost vybraným seniorům od prověřených důchodců. Oba jsme v registru již několik let,
od chvíle, kdy jsme dosáhli sta let. Jsem rád, že jsme se do něj přihlásili. Bylo to velmi jednoduché, vzpomínáš? Stačilo pětkrát denně podstupovat testy na covid 19-21-33-41-66. Nosit roušku všude, kde je povoleno chodit, to jest nikam. Za těch třicet sedm let jsem si tak zvykl být doma sám, že bych se stejně bál chodit ven. Představ si, že prý existují lidé, kteří kritizují, že musíme pořád nosit ochranný skafandr, psali to na internetu. Takoví tupci mě vytáčejí k nepříčetnosti, až se z toho vzteky potím pod ochranným obličejovým plexištítem. To prosím nikomu nesděluj, měl bych z toho nepříjemné distanční sezení před covidovou komisí. A s tou není žádná legrace, minulý týden si odvedla souseda jen proto, že ráno málo hlasitě pšoukal. Nedokázal tak zakrýt slabý kašel. Snad skončil jen v karanténním táboře, v jeho devadesáti letech je radostný převýchovný pracovní pobyt to nejlepší, co ho mohlo potkat.
Taky jsi, můj kamaráde, rád, že žijeme zdravě a nehrozí nám žádné nebezpečí? Jsem za to neskonale vděčný bývalému prezidentu Babišovi, který, potom co byla vytvořena demokracie s epidemiologickou tváří, prosadil zákaz úplně všeho.
Přiznám se ti, milý, že se mi někdy zdají hrůzostrašné sny z dob, kdy to všechno stálo za prd. Pohybovali
jsme se venku bez ochranných pomůcek, podávali si ruce, povídali si, byli i takoví šílenci, že se líbali. Zašli jsme odpoledne na fotbal, kde bylo plné hlediště kašlajících lidí, dali si pivo a párek, večer jsme to ještě dodělali
v hospodě. Děti chodily do škol, ti, co pohrdli sociálními dávkami, do zaměstnání. Léto jsme trávili v Chorvatsku nebo u řeky, v zimě jsme se nechutně tetelili u krbu v chatě.
Takto bych mohl pokračovat donekonečna. Naši předci to měli ještě těžší, vůbec nenosili ani základní roušky. Kladu si otázku, jak vůbec mohlo lidstvo těch tisíce let mezi viry fungovat
a prosperovat.
Doba temna je, Pájo, naštěstí už za námi. Naše vnoučata,
která nikdy neuvidíme naživo, sedí doma u počítače a ťukají si na hlavu, co jsme byli za podivíny, když jsme proti tomu vedli, před třiceti lety, revoluci. Byli jsme naivní snílci, nedokázali jsme si vážit nového, dobrého řádu světa.
Dopadli jsme ještě přijatelně, to Jirka takové štěstí neměl. Zpětně viděno to stejně byla nerozumná klukovina. Požadovat svobodu, demokracii a lidská práva ve chvíli, kdy se všichni odpovědní snažili zajistit nám dlouhý, zdravý a šťastný život.
Ještě mi dovol… … co , ….?
Na dveře mi buší zásahová jednotka. Na bytové sledovací televizi si jeden uvědomělý soused všiml, že mám špatně nasazený skafandr a občas si ulevuji prostým dýcháním do respirátoru.
Za chyby se platí, dobře mi tak.
Už jdu soudruzi, ať žije svatá, covidová, zlatá éra!
Ve Strakonicích, na Svátek práce (probůh, co to je?), 1. 5. 2083
FOTO: wikipedie.org
Autor: František Karel Ladislav
