Byl 27. listopad 1989. Ve věži kostela svatého Prokopa zněl zvon, z celého města valily se proudy lidí na Velké náměstí. Tam projevy a cinkání klíčů. Generální stávka ukončila nejistotu reálsocialistických diktátorů o tom, na čí stranu se postaví dělníci.
I já cinkal klíčema. Byl jsem krátce po vojně, plánoval svatbu, život před sebou. Ani jsem nemohl uvěřit tomu, že systém, v němž jsem vyrostl a který, chtě nechtě, formoval mé názory a můj charakter, je minulostí.
Je tomu třicet let, chystají se velké oslavy. Celostátně i ve městě. Do toho volební kampaň, jíž se též zúčastním. No a jelikož počítám s rozmrzelostí lidu, příznačnou pro Strakoňáky, nebudu své spoluobčany obtěžovat hned při prvním oslovení s programem. Toho si do 14. prosince ještě užijí dosytosti. Ale proč se nevyjádřit k prožitým rokům, k tomu, co ze snů a představ se splnilo nebo nesplnilo?
Zpočátku se zdálo, že se situace vyvíjí slibně. Komunisti opustili své funkce, otevřely se hranice, přestala fungovat cenzura, obchody se plnily nedostatkovým zbožím. Vystoupili jsme z Varšavské smlouvy, RVHP přestala existovat úplně. Ale už na začátku devadesátých let se objevovaly signály, které nevěstily nic dobrého. Vzpomínám na jeden inzerát, asi dva roky po listopadu, ve kterém jeden nejmenovaný podnik hledal manažera. Mezi podmínkami bylo i to, aby měl praxi z vedení minimálně pět let. To bylo pro tu dobu signifikantní. Komunističtí nomenklaturní kádři, estébáci a udavači zůstali ve vedení podniků, privatizovali za hubičku, vždyť jim ti samí lumpové z bank dávali nenávratné půjčky. Veksláci z Václavského náměstí se téměř přes noc stali milionáři a celebritami. Československo se rozdělilo, všechno zboží zdražilo a do našich luhů a hájů vplížil se kapitalismus verze 19. století. Neudrželi jsme neutralitu a místo do Moskvy začali jsme si jezdit pro instrukce do Washingtonu a do Brusele.
Pohled na současnost je více než tristní. Většinu podniků vlastní Němci, Francouzi a další. Armáda byla zlikvidována takovou měrou, že větší tlupa imigrantů naše vojáky utluče čepicema (nebo mobilama). Nejsme zemědělsky ani průmyslově soběstační, každou maličkost musíme dovážet. A přestože máme téměř nulovou nezaměstnanost, pořád se staví nové a nové průmyslové zóny, do kterých se lifrují lidé cizích národností, zvyků, kultur, náboženství. Z občanských průkazů jsou plastové kartičky, do kterých se nepíše národnost, zaměstnání, děti. Z cikánských příživníků se stali romští klienti mnoha pronajímatelů nemovitostí, kteří vydělávají na jejich sociálních dávkách.
To všechno by se ještě dalo překousnout. Ale že přicházíme o poslední zbytky občanské, politické, rodinné a národnostní svobody už je za hranou myslitelného solidního života, tak jsme ji jej představovali na konci roku 1989. Všechno normální je zakazováno, cenzura v mediálních diskuzích je už horší než za komoušů. Naše děti a vnuci jsou ve školách masírováni hovadinami o genderové vyváženosti, ve školkách se jim radí, jak mají masturbovat, a aby toho nebylo málo, relativizují se jim lidské hodnoty, na nichž stojí naše civilizace. Pohlaví a národnost prý je pocitová záležitost, otec a matka jsou divní, když on je muž a ona žena. Skuteční úchyláci, o nichž se před pár lety lékaři hlasováním usnesli, že nejsou nemocní, jsou stavěni na piedestal hrdosti a dáváni zblblé mládeži za vzor.
Co s tím? Může nás utěšovat, že na Západě jsou na tom ještě hůř. V mnoha částech svých zemí již nejsou doma, imigranti dostávají přednost před původním obyvatelstvem, svatá Gréta je jejich bohem a zdravý rozum je nadobro opustil. Jednou z možností je rezignovat a stáhnout se do své ulity, jako za socialismu. Uspokojovat své potřeby kšunty z Číny, které se za chvíli rozbijí a jíst hnusy ze supermarketů jen proto, že jsou v akci.
Nebo to risknout a veřejně se angažovat. Ale určitě ne tím, že půjdu 17. listopadu slavit svobodu a demokracii. Mám totiž o těchto vyprázdněných pojmech jiné představy než politici, kteří si za koblihu kupují vaše duše.
Za Národní obrodu
František Karel Ladislav
Text je osobním vyjádřením autora, nikoliv magazínu.
Autor: František Karel Ladislav
