Rozhovor s básníkem Ondřejem Fibichem k oslavám 17. listopadu 89

Stále si stěžujeme na to, že máme málo vzorů v našem národě. Já si myslím, že lidí, kteří mohou býti pro nás velkou inspirací, je kolem nás mnoho. Akorát o nich tak nějak moc nevíme. Proto jsem se rozhodl položit pár otázek Ondřeji Fibichovi. Ač velmi známí, mnohými tak trochu nedoceněný. A protože letos dostal za třetí odboj významné ocenění z rukou pana ministra obrany, rozhodl jsem se položit mu pár otázek.

V polovině letošního roku jste obdržel významné ocenění za třetí odboj. Co to pro vás znamená?

OF: Reflektor dějin se občas zastaví na nějaké postavě a pak klouže tmou zapomnění dál. Člověk se ocitá chvíli ve světle a především v dobré společnosti. Bylo nás tam přes třicet a už dlouho jsem nezažil tak vyrovnané tváře, pozitivní energii. S těmito lidmi by bylo jistě pěkné budovat od základů novou společnost a nový stát. Avšak je to nepatrný zlomek Čechů, který dozrál k přesvědčení, že jen maléry a tvrdý tlak dokážou z jedince vykřesat to nejlepší. Obyčejná škola života. Avšak kolik lidí se nějakého širšího ocenění nedožilo! I tak, polovina návštěvníků slavnosti byli již jen rodinní příslušníci, kteří tonuli v slzách nad fatálním zpožděním státu a jeho úředníků. Podivuhodnou větu řekl ministr Stropnický: ,,Obávám se, že vaší statečnosti bude brzy opět zapotřebí.“ Co je to za společnost, která znova a znova potřebuje stejné osobnosti?! A na okraj: Můj osud toto zastavení bere jaksi nevratně. Nehodlám se scházet s veterány a dělat svou pozvolna chátrající figurou o výročích nějakou stafáž. Myslím, že svět a obyčejný život klade před jedince stále nové výzvy. Moc se na ně těším.

Máme již za sebou 27 let svobody. Kde si myslíte, že se nachází česká společnost?

fibichOF: Zásadním problémem vývoje společnosti je častá ztráta kontinuity a pravidelná retardace k předchozí struktuře. Pohyb masy lidí se vždy odehrává na pomezí zásadní kvalitativní proměny. Z kmenové nacionální podstaty, která zajišťuje příslušníkům stejného národa bezpečí identifikace a hřejivé rozdělování na ,,my“ a ,,oni“, se těžko dochází k státu, který může spoléhat jen na duchovní, občanskou i osobnostní kvalitu jedince. Tzn. většina spoluobčanů volí dětský a dětinský přístup k realitě obecně. Každá generace sama o sobě je tedy postavena před výzvu budovat společnost a stát na principech dospělosti a odpovědnosti. Technologický pokrok však vytváří každou inovací novou generaci. Nejsou to již generace ve smyslu rodinném. Toto znejistění má obrovský dopad na formování struktur demokracie. A navíc, kde chybí strukturovaný čas, mizí i prostor. Vše je na dosah. Proto se lidé uchylují k pohodlným a slabošským řešením. To je jejich touha po jistotách, které však všechny zmizely v minulosti. Pro českou společnost tak vyvstává úkol stejně světový jako u všech ostatních civilizací. Najít jistotu v sobě a ve své duchovní podstatě.

Na koho z okolí disentu rád vzpomínáte?

OF: Moje tehdejší životní koncepce mi nedovoluje užívat slovo disent. Vždy jsem se zajímal o kontinuitu kultury, což vnímám jako systém osobních vztahů, kultury práce i uměleckého vztahování se k bytí. Proto všechna má díla i samizdaty měly přesah mimo časnou politiku.

Z těchto pozic jsem se vztahoval k zapomenutým, nešťastným, předčasně odešlým či různě odsouvaným. Ale abych nasytil vaši otázku: okruh lidí kolem Jiřího Ortena, cikánské inspirace Viktora Sekyta, návrat ke kořenům dávných civilizací – Garry Snyder a Seamus Heaney, tradicionalisté Bedřich Fučík a Jaroslav Seifert, Míra Němejc, Petr Pospíchal a Zdeněk Urbánek.

Konečně za Strakonicko, poslední maltézský rytíř Bohumír Lifka, jehož korouhev budu slavnostně vynášet ze Strakonického hradu 30.11.2016.

Nedávno jsme si připomínali nedožitých 80 let Václava Havla. Jaký si myslíte, že nám zanechal odkaz?

OF: U Václava Havla bych zdůraznil pouze jednu maximu: Ručit sám za sebe v jakékoli době, být otevřený novým podnětům a snažit se to protichůdné spojovat v živoucí a produktivní celek. Neboť, vážení, pravda je nepochybně vícečetná.

Jaké jsou vaše nejbližší plány?

OF: S věkem ubývá plánů a přibývá překvapení. Žiji šťastně, inspirovaně a s poklidem. Kéž zůstanu silný a milující do posledních dní.

Chtěl byste na závěr něco vzkázat, možná i s ohledem na události kolem Dalajlámy?

OF: Dalajláma je pouze jednou z duchovních bytostí v našem čase. Kolik jeho příznivců dokáže žít dle jeho principů? Vždy jsou jednodušší politické tanečky. Odvádějí nás od podstaty světa. Skrze nám danou hmotu pomocí ducha milovat vše živé.

 

Tak to byl Ondřej Fibich. Chtěl bych na závěr upozornit na jedno velmi zdařilé dílo, kde je Ondřej Fibich scénáristou. Jedná se o kreslený příběh Švandy Dudáka. Pokud jste ho ještě neviděli, vřele doporučuji zhlédnout.

https://youtu.be/Hq8kfvv95kQ

 

 

Autor: Pavel Gerčák

1 886 views
Líbil se vám tento článek?

Nechcete pejska k adopci?