Vzpomínka na Pepíka Samce

Dnes, 31. října, tomu jsou již dva roky, co nás navždy opustil a po těžké nemoci zemřel pan Josef Samec.

S Pepíkem jsem se seznámil v Divadelním souboru Čelakovský, jehož jsme byli oba členové. Hned v mojí první hře Dalskabáty hříšná ves, aneb zapomenutý čert jsem si zahrál po boku Pepíka.

On hrál pekelného prokurátora Solferna a já jeho kolegu pekelného guvernéra Belfedora. Je pak spousta her, kde jsme takzvaně stáli na jednom jevišti. Například Lucerna, Veselé paničky Windsorské, Magdalena Dobromila Rettigová, Strakonický dudák a řada dalších. Na Pepíka ovšem vzpomínám jako na mimořádného člověka, se kterým jsme si sedli i lidsky. Byl to člověk, který málokdy někoho zklamal nebo zarmoutil. Ba právě naopak, jeho srdíčko bylo veliké a široce pro každého otevřené.

Neznal slůvko nejde nebo nemohu. Každý u něho našel pochopení a porozumění. V jeho společnosti bylo každému velice příjemně. Neodmyslitelně k němu patřila zapálená dýmka, případně doutník. Musím se přiznat, že jsme ho velice často s tím smradem posílali do určitých míst, ale to byl prostě Pepík a patřilo to k němu a všichni to tak brali. Nedá se také zapomenout na jeho osobitý smysl pro humor. V souboru, stejně tak jako já, se řadil do kategorie takzvaných nezpěváků. Tedy lidí, kteří mají absolutní hudební hluch a zpívat mají zakázáno i v případě nejvyšší nouze.

Přesto byl zlatým hřebem všech oslav, setkání a každé kulturní a společenské akce. Jeho přednes bohatýra Ilji Muromce byl nenapodobitelný. Všichni na jeho vystoupení se scénkou Ilji Muromce čekali a pokaždé na něj také došlo. Je mi velikou ctí, že Pepík mi poskytl takzvaná „autorská práva“ a ještě za jeho života, když byl ještě na vrcholu, jsem tento pomyslný štafetový kolík převzal já a dodnes tuto scénku rád a s hlubokou úctou na Pepíka předvádím.

Byl to prostě člověk, na kterého se v žádném případě nedá vzpomínat se smutkem. Naopak. Při vyslovení jeho jména se dnes na tváři rozvine milý a šibalský úsměv. A když se před dvěma lety rozhodl odejít do toho divadelního nebíčka a následovat například Zdeňka Fála, Standu Hobla, Honzu Nového a všechny ostatní úžasné divadelní lidičky, kteří již také odešli, Pepík tam s nimi jistě nyní sedí a vymýšlí nějakou taškařici, kterou si pro nás připraví, až tam i my jednou za nimi přijdeme.

Bylo mi velikou ctí, že jsem poznal Pepíka Samce osobně a velice rád jsem byl součástí jeho velice pozitivního života.

Pepíku, za všechno Ti s velikou láskou a pokorou děkuji!