Život bez domova

Když se řekne bezdomovec, většina z nás si vybaví někoho, kdo strašně smrdí, pije „krabičák“, či somruje. Mají tito lidé ještě nějakou důstojnost?

Málokdo z nás si nedokáže představit, jaké to je žít na ulici. Ve Strakonicích je prý až 30 lidí, kteří jsou bez domova. Stát se takovým bezdomovcem není až tak těžké, jak by se mohlo zdát. Mnohdy ne vlastní vinou se tito lidé ze dne na den dostanou do takové situace, že přijdou o všechno. Začíná to například tím, že přijdou o práci, následně i o byt, protože nejsou schopni platit nájemné. Určitě i u mnohých hraje velkou roli závislost na alkoholu a automatech.

Následující rozhovor je s jedním člověkem, kterému se podařilo z ulice dostat. Je to muž, který žil na ulici dlouhých šest let a má přezdívku Děda:

Jak se to najednou stane, že člověk přijde o všechno?

No, nikdy jsem si nepomyslel, že bych mohl na ulici vůbec skončit. Měl jsem dům, práci a přítelkyni, v podstatě jsem měl všechno, co jsem chtěl. Postupem času se to ale celé nějak zvrtlo. Přišel jsem o práci, v zápětí o dům a nejednou jsem skončil na ulici.

Jaká byla první noc na ulici?

Nejprve jsem si musel najít něco teplého na sebe. Nějakou deku a oblečení. Následně jsem hledal opuštěný objekt, kde jsem se mohl schovat. A pak to bylo takové všelijaké.

Přebýval jsem v parovodu, v létě jsme stavěli stany a dokonce jsem si postavil i malou dřevěnou chatu, ale ta vyhořela (ne mojí vinou).

Pamatuješ si, kdy jsi poprvé žebral?

Jo, pamatuju. Jako kdyby to bylo včera. Měl jsem veliký hlad. Byl jsem psychicky hodně na dně. Nedalo se už nic jiného dělat. Dodal jsem si tedy odvahy a oslovil jsem jednoho muže. Poprosil jsem ho o drobné na jídlo. Pán mi koupil kus salámu, tři rohlíky, když viděl, v jakém jsem stavu. Strašně jsem se tehdy styděl. To byla má první zkušenost. A pak už to šlo samo. Ale moc jsem nežebral. Jeden ze „starších“ mi ukázal, jak si vydělat. Říkal, to bys nevěřil, co jsou lidi všechno schopný vyhodit. Tak jsem začal „fárat z konťáků“. Lepší věci z nich jsem pak měnil za jídlo, a když jsem našel nějaké starožitnosti, tak jsem je prodal. Lidé vyhodí tolika starožitností, že jsem tomu nemohl uvěřit. Jo, a taky jsme chodili do sběrny, nosili jsme tam železo, různé kovy, papír apod. To všechno jsme dělali proto, abychom měli co jíst.

bezdomovectvíCo třeba se dá najít v takové popelnici?

Zlaté řetízky, stříbro a tak. Našel jsem třeba porcelán z roku 1918 nebo obraz od Karla Kupky. Za něj jsem dostal tenkrát 5 tisíc korun.

Kradl jsi?

Nikdy! To by mi svědomí nedovolilo.

Kde byl váš „rajon“?

Na plechách (oblast za psím útulkem). Bylo nás tam 7. Každý měl na práci něco jiného. Jeden „sockoval“, druhý se staral o stany. My jsme chodili do sběrny s papírem a železem.

Jak se na tebe dívali kamarádi, když tě takhle viděli?

Odsoudili mě. Nebyl jsem nic. Když jsem byl řemeslník, tak mě každej zdravil, ale když jsem byl na ulici, tak nic. Ty samí lidi se chovali, jako kdyby mě neznali. Teď mám práci a opět se ke mně hlásí. Prostě mě tenkrát odsoudili. Takže přátelství za zásluhy? Tomu moc nerozumím.

Co tě drželo nad vodou? Co musí člověk udělat, aby se z toho nezbláznil?

No, popíjeli jsme alkohol. Ten otupuje. Jedině tak se z toho člověk nezblázní. Bez toho by to nešlo. Taky vztahy mezi námi nás povzbuzujou žít dál. Jo, a taky pud sebezáchovy. Musíš přežít a tak žiješ, jak se dá. Jen abys žil.

Lze o tobě říct, že jsi hrdina. Zachránil jsi život jedné mladé ženě. Psali o tobě noviny, dokonce jsi byl i v televizi. Co se vlastně tenkrát stalo?

Nějaká ženská stála na mostě a křičela na mě, že skočí dolů. Že má nějaké problémy a potřebuje si s někým popovídat. Tak jsme navázali kontakt, ale ona přešla ulici a vlezla do řeky, kde se chtěla utopit. Zavolali jsme policii, která vzápětí přijela a vytáhla jí z vody.

Bylo to dlouhých šest let života, kdy jsi byl úplně na dně. Dalo ti to něco?

Bylo to hrozný období. Nebyl jsem nic. Jen číslo. Každý vámi opovrhoval. Ale našli se i tací, kteří pomohli. A těm bych chtěl tímto poděkovat. A též poprosit, abyste byli vůči těmto lidem, kteří se ocitli bez domova, trochu shovívavější. Hodně z nich chce změnu. Ale sami toho nejsou schopni. Potřebují vaší pomoc. Ulici si nikdo dobrovolně nevybral. Vůbec nevíte, co prožívají. Každý den je pro ně otázkou života a smrti.

 

Díky za rozhovor.

 

Podle statistiky, jen malé procento lidí se vrátí zpět do normálního života. Život na ulici je nekompromisní. Přežijí jen ty nejotrlejší. Dědovi se to povedlo. Už rok pracuje, bydlí a dokonce se chystá i oženit. A co plánuje se svým životem dál? Chce si najít nějaký malý domeček se zahrádkou a konečně začít žít zas normální život.

I přesto, že už na ulici není, na své kamarády nezapomněl. Občas jim vypere a dá i nějakou tu kačku.

A na závěr trochu poezie.

 

Co je to DOMA?

Pocit bezpečí, vůně kávy,
otevřená náruč, slova chvály.

Doma je tam, kde to znám,
kde rodí se naděje,
ač okolo je tolik beznaděje.

Kde schoulit do klubíčka se mohu,
a uronit slzu.

Křik, dupot zběsilejch koní,
lvi se po bytě honí.

U dveří papuče, na stole kytice,
ve vzduchu vonící večere.

Do své postele ulehám,
po boku svou ženu mám.
Nechávám se unášet na vlnách okamžiku.
Okamžiku lásky, něhy, přijetí, splynutí….

Doma je tam, kde to znám,
kde umírám…

Autor: Pavel Gerčák

1 321 views
Líbil se vám tento článek?

Nechcete pejska k adopci?